Proč věříme dietám?

Většina populace vyspělých zemí v určitých obdobích svého života omezuje stravu, až 50 % žen drží nějakou dietu neustále. Na dietě je právě v tuto chvíli až čtvrtina z nás, s dietami začínají čím dál mladší děti. Na trhu přibývá stále nových dietních guru, zaručených zázračných doporučení, bestsellerů o hubnutí a dietních potravin. Právě ty měly v průběhu času málo kalorií, tuků, cholesterolu sacharidů, nebo ( podle nejnovější módy) lepku. S napětím očekávám, kdy nám potravinářský průmysl nabídne ochucený vzduch!

S narůstajícími počty výše uvedených „řešení“ neustále stoupají i počty obézních lidí a lidí nemocných kvůli špatnému složení jídla. Pro mě z toho jednoznačně vyplývá, že diety nefungují, a proto je nedoporučuji. Už vůbec nemohu doporučit jakékoliv dietní potraviny, jak podrobně vysvětluji ve svém dřívějším příspěvku na blogu.

Důvodů, proč stále skáčeme na špek prodavačům teplé vody, je určitě mnoho. Uvítám sdílení vašich názorů v diskuzi. Z mnoha možností mě moc zaujalo neobvyklé zamyšlení nad módními dietami, se kterým ne vždy souhlasím, ale určitě přináší spoustu výborných podnětů do diskuze. Právě proto vám předávám překlad celého článku.

Lež o lepku aneb fascinující důvod, proč skáčeme na špek módním dietám

Strach a moralizování, které obklopují diety.

Autor: Michael Schulson / Religion Dispatches

Přesná čísla je těžké určit, nicméně okolo 1,1 milionu Američanů jí košer potraviny. Přibližně 15 milionů jsou vegetariáni. Podle průzkumu z roku 2013 se více jak 100 milionů Američanů snaží snížit podíl lepku ve stravě, přičemž k roku 2014 bylo evidováno více než 10 milionů domácností, které se lepku vyhýbaly zcela. Jednoduše řečeno, vyhýbání se lepku je dominantní stravovací omezení naší doby.

Je těžké určit důvody, proč bezlepková dieta dobyla naši kulturu tak rychle. Jen malé množství lidí trpí na taková onemocnění, která vyžadují odstranění lepku ze stravy, např. celiakie, přičemž miliardy lidí po celém světě konzumují potraviny s vysokým obsahem lepku.

A přesto jsme si z lepku při snaze dosáhnout zdravějších, bezpečnějších a čistších potravinách vytvořili tabu. Hnacím motorem této transformace jsou vědecky znějící prohlášení (a šikovní obchodníci), přestože nejeden člověk cítí, že vyhýbání se lepku má více společného s náboženským stravovacím omezením, než že by bylo podloženo skutečnými vědeckými fakty.

Alan Levinovitz je profesor teologie na James Madison University a také kronikář naší podivné kultury stravování. Ve své nové knize s názvem Lež o lepku (The Gluten Lie) Levinovitz prozkoumává strach a moralizování, které obklopují módní diety, včetně té bezlepkové.

Levinovitz poskytl rozhovoru blogu The Cubit o paleo dietě, mniších, kteří odmítali obilí, a o tom, proč Fitbit představuje kulturní pokles do morální prázdnoty.

Zabýváte se klasickými čínskými náboženstvími. Jak jste se tedy dostal k lepku?

Před více než dvěma tisíci lety žili v Čině proto-taoističtí mniši, kteří silně obhajovali stravu, která nezahrnuje obilí. Tvrdili, že takto může člověk žít navždy, že nikdy neonemocní, že bude moci létat a teleportovat se a také že se mu vyčistí pleť.

Ta samá přehnaná tvrzení jsem pak nalezl v současných knihách, jako je Grain Brain nebo Wheat Belly. Tehdy jsem si řekl, že je vtipné, že se různí lidé snaží všechny tyto módní diety uvést na pravou míru pomocí vědeckých důkazů, přičemž si ale neuvědomují, že se jedná o přesvědčení, která s vědou nemají nic společného. Jsou sice zabalena do vědeckých frází, avšak v konečném důsledku se jedná o kvazináboženská přesvědčení založená na mýtech a pověrčivosti.

Stravovací rituály, tabu, démoni, mýty, magie, cechy, hříchy – proč vlastně do stravování vkládáme tolik náboženského jazyka?

Téměř každé náboženství má svá stravovací tabu a posvátné potraviny. Myslím, že jedním z důvodů je, že jídlo je něco, nad čím máme přímou kontrolu. Překračuje to jakousi osobní hranici: vezmete něco mimo vaše tělo a vložíte to do něj. Jezení je velice osobní věc a je velice snadné do ní vložit náboženský a rituální rozměr.

U dnešních diet je také zdá se spousta strachu.

Je až děsivé žít ve světě, kde jsou příčiny nemocí, jako je Alzheimerova choroba, autismus, ADHD či obezita, neznámé. Řešíme to tím, že si vytváříme příčiny věcí, ze kterých máme strach.

Pokud bychom se snažili věcem, kterých se bojíme, vyhýbat, proč bychom si vytvořili představu světa plného toxinů, který vlastně vůbec neexistuje? Je to celé o kontrole. U věcí, kterých se bojíme, alespoň víme, čemu se vyhýbat. Posvátné potraviny nebo potraviny, které jsou tabu, v nás vytváří strach. Ale nejen to, také nás posilují, jelikož díky tomu jsme schopni určit, co je dobrá a zlá potravina, což nám umožňuje následovat cestu ke spáse.

Pořád mám v hlavě knihu od Mary Douglasové Purity and Danger, kde uvádí, že kultury určují, které věci jsou nečisté nikoli proto, že by byly fyzicky nečisté, ale proto, že lidé mají tendenci dávat věcem řád.

Mary Douglasová by v souvislosti se všemi těmi způsoby stravování zřejmě řekla, že jsou především prostředkem, jak svět rozdělit do kategorií – co je morálně čisté a co nečisté. Je opravdu těžké pochopit, jak něco, co má tak děsivý původ, jako je maso z masokombinátů, není pro naše tělo fyzicky škodlivé.

Douglasová tvrdí, že ačkoli si to myslíme, není to celé o vědě nebo zdraví. To samé myslím platí, i co se týče strachu z potravin, jako je například cukr. Když ho jíme, bojíme se toho požitku, který přináší. Následně si to však zracionalizujeme tím, že říkáme, jaké to má důsledky na naše zdraví.

Měli bychom se toho strachu bát, i když není vždy podložen vědeckými důkazy? Přijde mi, že je dnes přijatelné kritizovat způsoby stravování hnutí New Age, avšak to samé bych již například netvrdil o halál nebo košer.
S náboženskou stravou nemám žádný problém. S čím mám problém, je náboženská strava, která se snaží zastřešit vědou. Je rozdíl mezi tím, když někdo řekne, „Přijde mi nemorální geneticky upravovat rostliny, a tudíž je nebudu jíst, protože to považuju za moderní zlo.“ To je zcela v pořádku, pokud to takto už zůstane.

Něco jiného však je, pokud do toho začnete vkládat vědecké důkazy, které tvrdí, že vaše stravovací preference jsou lepší pro vaše zdraví. Takovéto slepence ideologie a stravování, které tvrdí, že dokáží například vyléčit rakovinu, jsou skutečně nebezpečné.

Dle vašeho tvrzení mají často i ty nejbláznivější diety či potraviny jakési (pseudo)vědecké ospravedlnění. Čím to podle vás je, že lidé tak inklinují k vědě?

Lidé chtějí slyšet empirická tvrzení o účincích potravin. Myslím, že vědecká rétorika v sobě má zabudovanou jakousi věrohodnost a objektivitu, které si mnozí již nespojují s náboženstvím – ano určitě už ne v spojení s potravinami.

I přes všechny vědecké pochybnosti, nenapomáhá například paleo dieta zdravějšímu stravování? Syrová zelenina je přeci jen zdravější než hotová jídla ze supermarketu.

Tady bych byl opravdu opatrný. Syrová zelenina není zdravější než hotová jídla ze supermarketu, pokud k tomu nedodáte další kontext. Pokud byste jedl výhradně syrovou brokolici a váš kolega se denně cpal rozmraženou pizzou, pravděpodobně by na tom byl v konečném důsledku lépe než vy. Rozumím, kam tím míříte, ale je nutné si dávat velký pozor na přílišné zjednodušování.

To je pravda. Myslím, že jsem chtěl říci, že my lidé často potřebujeme nějaký příběh.

Řeknu vám jeden příběh. Kdysi dávno žili lidé v bio, zcela přírodní, božské zahradě, kde nebyly žádné GMO, zpracované potraviny či rafinovaný cukr. Jednoho dne se zjevil zlý prodejce a našeptal jim, aby snědli ovoce ze stromu. Bum a nejednou jsme prokleti smrtelností, nespokojeným manželstvím, porodními bolestmi a zemědělstvím.

U paleo diety nejsou hvězdami Adam s Evou, ale paleolitický člověk. Paleo dieta má svoji auru vědeckosti. Namísto Boha pracuje s evolucí. Zní tak velice vědecky, avšak při bližším zkoumání zjistíme, že také používá téma ztraceného ráje dávných časů, což by v nás mělo vyvolávat pochybnosti. A když se pak začnete blíže dívat na proklamované vědecké důkazy, začne se paleo dieta rozpadat jako domeček z karet. Zjistíte totiž, že řada těchto důkazů je cíleně neobjektivní.

Je mnohem těžší vytvořit dobrý příběh z tvrzení, „Jezte množství různých potravin, ale s mírou,“ ačkoliv je to možná lepší rada než preferovat paleo dietu.

Věda neumí psát dobré příběhy. To je její ctnost a zároveň zkáza. Vědecké zkoumání se musí oprostit od toho, co vytváří dobré příběhy. Od toho jsou zde spisovatelé, včetně mě, jejichž práce je učinit vědu atraktivní.

To je pravda. Vědecká zjištění prezentujeme jako příběhy.

Jedná důležitá věc: vědecké texty jsou plné podmiňovacího způsobu, zatímco ty náboženské ne. Žádný náboženský text neobsahuje spoustu možná, pokud nebo k potvrzení bude třeba více zjevení. V náboženský textech nemám nic proti této určitosti, ačkoli by mi zřejmě mnozí oponovali. Avšak pokud tuto určitost přenesete do vědy, bude to lež a vaše tvrzení budou přehnaná. Ve vědě se přehánění rovná klamání.

Přehánění však dobře prodává. Lepek je vynikající byznys.
Rozhodně. To, co je na celé záležitosti s lepkem problematické, je skutečnost, že je komplikovaná. Existuje mnoho lidí s celiakií, pro něž je lepek extrémně nebezpečný, avšak celý ten vědecký příběh o lepku ještě není zdaleka vyřešen.

Lidé však nechtějí tuto neurčitost přijmout. Chtějí buď lepek, který je příčinou všech moderních neduh, nebo lepek, který za nic nemůže. Pravda je někde na půl cesty.

Když se bavíme o dnešní potravinové rétorice, industriální svět je často vnímán jako zdroj zla. Vidíte nějaká další zla, která se v této souvislosti objevují?

Jedno takové vidím v uctívání přírody, což se pojí s moderním industrialismem, ačkoli je to trochu jiné. Lidé si vytvořili dichotomii mezi přírodním a umělým. V dnešní době hipsterismu a krize autenticity už nikdo nechce být umělý. V určitém směru tak důraz na přírodní potraviny vyrůstá z obav z mizejících norem autenticity moderní kultury.

Směs nostalgie a strachu mi připomíná hlavní postavu z filmu Woodyho Allena Noc v Paříži, který si romantizuje Paříž 20. let 19. století, a to až do okamžiku, kdy zjistí, že si Pařížané oné doby romantizovali 90. léta 18. století a tak dále. Zdá se, že vzhlížíme k jiným dobám a kulturám a hledáme v nich zdravější a autentičtější způsoby stravování.

Existuje taková myšlenka, která dává selský rozum: pokud trpíme a nejsme schopni najít řešení, hledáme jej mimo naši kulturu. Když se nám to tedy nepodařilo vyřešit, třeba to vyřešili jinde. A tak například hledáme „neprůstřelnou kávu“ (Bulletproof Coffee) v Tibetu nebo vzhlížíme zpět do minulosti na věci, kterou jsou již tak vzdálené, že si je můžeme romantizovat.

V pozdním 18. století a na začátku 19. století proběhla v Číně vlna odporu proti tradičnímu čínskému lékařství. Tato romantizace věcí, které leží mimo naši kulturu, zejména pak ve vztahu ke zdraví, je ve skutečnosti dosti běžná a měli bychom se jí vyvarovat.

Současně se však zdá, že stravovací návyky naší kultury škodí zdraví. Není tedy hledání alternativ mimo naši kulturu dobrá věc?

Jistě ano. Zároveň bych však varoval předtím říkat „stravovací návyky naší kultury“. Stravovací návyky naší kultury jsou totiž neobyčejně rozmanité. Ano, je dobré se podívat na cizí kulturu, rozložit ji na komponenty a podívat se, jestli nemá něco, co by se nám hodilo.

Co funguje v jedné kultuře, však nemusí fungovat v druhé. Lidé se mě často ptají, v čem je tedy problém. Proč tedy nepřejít na bezlepkovou dietu. Já jim odpovídám, že bezlepková dieta přináší řadu problémů. Ovlivňuje vaše vztahy s rodinou a přáteli. Ovlivňuje váš vztah se vaší minulostí a jídly, které máte rádi. Možná, že existují kultury, kde jídlo na oslavách neobsahuje lepek, to však neplatí o té naší.

Myslíte, že existuje nějaká motivace pro to, abychom se z naší kultury vyčleňovali? Unikátnost totiž s sebou přináší sociální hodnotu.

Mám za to, že spousta lidí se snaží odlišit tím, že přijmou asketické způsoby stravování. Silně duchovně založení lidé tak činili od nepaměti. Chtěli tak ostatním ukázat, že disponují jakousi silou, která je odděluje od klasického materiálního světa.

Avšak tvrdit, že asketické stravování vás činí fyzicky nadřazeným jedincem, a to navíc k nadřazenosti morální, je podle mě chyba. Zejména pak dnes, kdy se lidé neradi prezentují jako morálně nadřazení. V dnešní době raději hlásají nadřazenost fyzickou. Myslím si však, že je to pouze prostředek, jak usurpovat nadřazenost morální. Říci, že žiji zdravější život, je pouze způsob, jak slušně říci, že žiji lepší život.

Tolik se bojíme, a po právu, tvrdit, že jsme lepší než ostatní, že pro určení vlastní morální nadřazenosti raději používáme slova jako „zdravější“ nebo „déle žijící“.

Nakolik si myslíte, že je vlna módních diet reakcí na masivní rozmach dostupnosti potravin? Tolik možností, tolik etických faktorů – může být těžké se v tom zorientovat.

Myslím, že módní diety jsou reakcí na rozmach vědy. Hlas vědy byl dříve víceméně jednotný. Dříve nebylo možné jít na internet a najít si 16 různých důvěryhodných zdrojů, která vám řekli, co jíst a co ne. To už dnes neplatí.

Lidé si z této nabídky důvěryhodných zdrojů snaží sestavit vlastní stravovací „víru“. Sami by pravděpodobně takovýto přístup u ostatních neschvalovali, avšak na druhou stranu nechtějí, aby jim někdo jejich „víru“ zpochybňoval. A potom zde také máme skutečnost, že kvůli tomuto rozmachu věrohodných zdrojů v oblasti stravování lidé hledají útočiště před vzniklým chaosem a snaží se nalézt jediný, který jim pomůže.

S tím také přichází legitimace okrajových zdrojů, které tuto situaci využívají a snaží se sami pro sebe urvat stejný kus důvěryhodnosti. 

Záplava informací tedy může věci spíše zkomplikovat? Nedělají z nás různé aplikace a přístroje, jako je Fitbit, tak trochu blázny?

Všechna tato zařízení a obsesivní diety nám dávají stále větší schopnost kvantifikovat, do jaké míry jsme lepší než ostatní. Tyhle věci však nefungují, jsou pouze marketingovými triky. Nepomohou vám zhubnout. Je to jen další z rituálů – moderní technologický rituál, který si lidé osvojili, protože jim dává pocit, že žijí lépe.

Tím se vracíme zpět k náboženství. Na náboženství je spoustu neobyčejných věcí. Pomáhá nám odpovídat na otázky týkající se smrti, krásy, dobroty nebo pravdy. To jsou věci, které věda zodpovědět neumí. Přijde mi škoda, že se na ně lidé snaží odpovědět prostřednictvím jídla, které jedí. Je až smutné, že způsob, jakým se snažíme vyrovnat se smrtí, dnes znamená nejíst smažené brambůrky. Takový rituál je skutečně ubohý. Raději si dnes navlékneme Fitbit a nakoupíme celozrnné potraviny, než abychom si sedli a zapřemýšleli o Jóbovi.

Smutné je také to, že je velice snadné druhého soudit podle toho, jak vypadá. Je to stejné jako s rasismem. Není nic lehčího, než se podívat na obézního člověka a říci, „Jen se na něj podívejte, ten nežije tak dobře jako já. Uvnitř není tak dobrý jako já, protože tak nevypadá z vnějšku.“ Upřímně je mi zle z toho, že jsme vyměnili tradiční náboženské rituály za Fitbit a podivné, zakazující diety, přičemž si myslíme, že to je ten nejlepší způsob, jak být dobrý a jak se vrátit do dob, kdy se lidem žilo lépe.

Když jsem si četl vaši knihu, tak zrovna u části o Fitbitu jsem si poznamenal „zvrácená forma všímavosti (Sati)?“

Je zajímavé, že to zmiňujete. Poslední dobou si totiž pročítám práce právě o všímavosti a o tom, jak se její tradice pokřivují, když se je snažíme napasovat na způsoby, jak snížit krevní tlak, nestárnout nebo spalovat tuky.

Na co je dobrá jóga? Na co je dobrá všímavost? Je dobrá na – a doplňte si jakékoli onemocnění, které chcete vyléčit. Je opravdu smutné, že právě do tohoto vkládáme tolik naší etické energie. Je to neuvěřitelné množství času a úsilí. A k čemu? K ničemu. Abychom lépe vypadali.