Podvod nebo léčba

To je název bestsellerové knihy, která na základě nejkvalitnějších dat vyhodnocuje efektivitu několika desítek alternativních terapií. Kniha začíná příkladem fatálního pochybení moderní medicíny: autoři popisují, jak se praktikovalo pouštění žilou, které bylo ve své době považováno za všelék. Od pouštění žilou se autoři dostávají k tezi, že je potřeba terapeutické metody a léčiva profesionálně vyhodnocovat a že léčba by měla být postavena jen na vědecky ověřených postupech a lécích. Podstatnou částí knihy je detailní rozbor vědeckých důkazů, které se vztahují k akupunktuře, homeopatii, fytoterapii a chiropraxi, dále pak stručnější vyjádření k desítkám dalších alternativních metod.

Autoři docházejí k závěru, že jsou důkazy o funkčnosti akupunktury, fytoterapie a chiropraxe nedostatečné. Homeopatii přímo označují za naprosto nefunkční. Veškerý její přínos má být pouze na úrovni placeba.

Minimální prospěch a značná rizika?

U akupunktury, fytoterapie a chiropraxe autoři našli několik indikací, při nichž se zmíněné metody osvědčily, ale i tak od nich odrazují. Rizika podle nich mají převyšovat nad výhodami. K doložení rizik citují několik děsivých, nicméně ojedinělých případů. U fytototerapie třeba varují před kontaminací bylin, u chiropraktiků před poškozením páteře, u akupunktury před záněty v místě vpichu.

Jak se zjistí, co funguje?

Úvodní kapitola je věnována vědeckým metodám a významu klinických studií, které jsou nezbytné pro objektivní vyhodnocování léků a terapií a pro omezení rizik. Děsivým příkladem historických pochybení bylo třeba oblíbené pouštění žilou. Lékaři si byli tak jisti, že ho použili i pro terapii bolestí v krku prvního amerického prezidenta – George Washington si stěžoval na rýmu a bolest v krku po prochladnutí jízdou v dešti na koni. Během deseti hodin mu lékaři opakovaně pouštěli žilou, zbavili ho více jak dvou litrů krve. Ten večer zemřel. Pouštění žilou se přesto další roky praktikovalo a jednoznačně bylo zamítnuto až s příchodem studií, které vyhodnocovaly efekt léčby.

V úvodní kapitole autoři také vysvětlují, že přírodní, alternativní ani celostní léčba nejsou automaticky funkční a bez rizika.

Nedostatky knihy

• V knize, která propaguje hodnocení metod na základě kvalitních dat, chybí citace a reference. Jediné, co autoři nabízí k doložení svých jednoznačných tvrzení, jsou doporučení k dalšímu studiu, v nich především odkazy na další knihy. Takový způsob doložení považuji za bezproblémový v mnoha běžných titulech, jen ne zrovna v knize, která radí odborně vyhodnocovat nejkvalitnější studie.
• Hodnocení alternativních metod uváděných v apendixu nestojí na důkladném vědeckém prozkoumání, které autoři sami doporučují. Ačkoli to připouštějí, předávají jednoznačná a poměrně ostrá vyjádření k desítkám alternativních terapií.
• Do seznamu alternativních metod autoři zařadili i alternativní diety, kterým společně a bez dalších podrobností přisuzují riziko malnutrice a nízkou efektivitu. Jednoznačně se jim podle autorů máme vyhýbat. Na světě jsou samozřejmě spousty nesmyslných diet, ale k těm nejhorším stravovacím způsobům podle mě patří i typická západní strava (v USA často označovaná jako SAD – Standart American Diet). Tato běžná strava je podle WHO jednou z hlavních příčin chronických nemocí celosvětově, ty jsou zase nejběžnější příčinou nemocnosti a úmrtnosti ve vyspělých zemích. Obdobně zdraví neprospěšné bylo nepřirozené omezování kalorií a tuků, které nám po celé roky lékaři doporučovali a které vedlo jen k přejídání se sacharidy a vysoce průmyslově zpracovanými (dietními) produkty namísto konzumace skutečného jídla. Za takové situace mi varování před alternativními dietami, které zpravidla doporučují jíst hromady zeleniny, připadá zcela neadekvátní. Tím netvrdím, že i mezi alternativní stravou nemohou být naprosté nesmysly.
• Knize zcela chybí proporcionální vyjádření škod – jak obvyklé je poškození zdraví při léčbě moderní medicínou, jaké jsou nežádoucí účinky léků a rizika procedur. Autoři zcela ignorují dostatek dat o zatajování rizik léků, nadhodnocování jejich účinnosti, o nežádoucích účincích léků moderní medicíny. Bez jakýchkoliv debat na rizika léků a naší běžné stravy umírá mnohonásobně více pacientů než třeba po kuličkách cukru (placebo) nebo kvůli dietě bez masa. Třeba jen v USA jsou každoročně desítky tisíc obětí lékařem předepsaných a podle předpisu užívaných léků. Lékařské pochybení je podle některých dat třetí příčinou úmrtnosti v USA, hned po nemocech srdce a nádorových onemocněních.

Knihu i přes vše uvedené doporučuji

Hned v úvodu knihy najdeme vyjádření, že se hodí pro každého, kde chce vědět více. A pro ty, kteří o svém přesvědčení o efektivnosti alternativní medicíny nechtějí ani uvažovat, asi nemá kniha smysl. Já osobně samozřejmě zájem o data mám, konstruktivní oponenturu jen vítám. Kritické vyhodnocení 4 vybraných terapií oceňuji a přijde mi férové. Skutečně nemáme kvalitní data jednoznačně prokazující efektivitu těchto alternativních terapií. To ale neznamená, že bych je jen odmítala. Sama se spíše ptám, proč mnoha lidem tyto terapie, přestože je jejich neefektivnost zdokumentována, fungují. Autoři se touto otázkou také zabývají a mnohé teorie nabízejí, například placebo efekt.

Co doporučuji v terapii?

Dlouhodobě profesně propaguji zdravotní prevenci. V případě život neohrožujících stavů doporučuji jako první přirozené terapie. Pod pojmem přirozená léčba mám na mysli zejména prostor pro tělo, aby problém samo zvládlo. My mu tento prostor pouze máme dát (třeba zalézt do postele) a podle vlastních preferencí případně tělo podpořit. Třeba tím, že se vyspíme, dáme si horký bylinkový čaj a protibakteriální manuka med, použijeme aroma olejíčky, které usnadňují dýchání, nebo dokonce homeopatika.

Mé vlastní zkušenosti a zkušenosti z mého okolí mi potvrzují, že v rodinách, kde se upřednostňují alternativní terapie, se běžně nesráží vyšší teplota při každém bolení v krku a nechodí se k lékaři s každou nepohodou, mnohonásobně méně se užívají léky a podstupují lékařské zákroky. Zdá se, že alternativní terapie jsou prostředkem, který pomáhá zklidnit se a promyslet souvislosti potíží a který dává tělu prostor, aby problém samo zvládlo. Podobně to může být při řešení potíží spojovaných s vážnějšími nemocemi, které jsou léčeny moderní medicínou – právě ty drobnosti okolo může pomoci řešit alternativa.

Proto mě napadá otázka, jestli často daleko více než moderní medicínu nepotřebujeme vnímat a respektovat své vlastní tělo. Co když alternativy i mnohé běžné léky (antidepresiva, která podle některých studií také fungují na úrovni placeba) jsou jen aktivity, prostředky nebo rituály, které dávají čas našemu tělu?

Myslím, že je třeba intenzivněji sledovat, jestli moderní medicína zbytečně nemedikalizuje běžné životní trable a drobnosti, které je nejlepší zvládnout vlastními silami. K zamyšlení je, jestli tato zbytečná medikalizace a následná neschopnost moderní medicíny chápat trable lidí, které nejdou léčit léky, nakonec nevhání mnohé do náručí alternativních terapeutů, kteří jediné, co je potřeba – empatii a čas mají, a proto i takové potíže umí řešit.

Pomáhat mohou lékaři i léčitelé

Vynechme prosím grázly na obou stranách – farmaceutické firmy zatajující nevýhodná data, léčitele zneužívající trpícího člověka. Vyjděme z faktu, že jak naprostá většina zdravotníků, a to včetně farmaceutů, tak i naprostá většina léčitelů a praktiků alternativních medicín chce lidem pomáhat a léčit je. Co když mají praktici alternativní medicíny výsledky, protože mají o klienta zájem, mají čas ho vyslechnout, dovedou vyjádřit empatii s jeho problémy a jejich „léčiva“ jsou především rituály potřebné k uzdravení? Tímto nevyjadřuji bezbřehou podporu všem alternativám a neříkám, že některé terapie nemohou škodit a někteří léčitelé nemohou podvádět.

Propojení efektivity s empatií

Co když úplně nejprospěšnější by bylo, kdybychom z běžných trablů nedělali zdravotní problémy, kdyby každý z nás přebral větší zodpovědnost za své zdraví a kdybychom namísto okamžitého podávání léků řešili příčiny nemocí, zlepšili svoji stravu, pohyb a žití celkově? Co kdybychom měli lékaře s dostatkem času a empatie a léčitele respektující hranice svých přirozených terapeutických možností? Co kdybychom od lékařů i léčitelů mohli dostávat efektivní léčbu podávanou s empatií?

Co vy na to? Jaké jsou vaše zkušenosti s léčbou moderní i alternativní? Jak si přejete být léčeni, jaké lékaře vyhledáváte, jak by podle vás mělo být léčení regulováno? A kdo jste knihu četl nebo vás láká si ji nyní přečíst?